Věříme, že země nevznikla ani náhodou, ani evolučním procesem, ale že byla stvořena slovem Boha v sedmi dnech tak, jak o tom podává zprávu Bible. Sedmý den, kterým byla podle svědectví Písma sobota, Bůh odpočinul. I my v sobotu odpočíváme od všední práce. Vyjadřujeme tím svou víru v Boha Stvořitele. Sobota je pro nás také příležitostí k uctívání Boha ve společenství věřících, čímž následujeme prastarou tradici Božího izraelského lidu neopomíjenou ani Ježíšem Kristem, ani apoštoly a prvními křesťany. Bůh pověřil člověka, aby pečoval nejen o zemi a vše živé, ale také o své tělo i dary, které od něj přijímáme. Věříme proto, že svoboda člověka je spojena s odpovědností za Bohem svěřené dary. Smíme je moudře užívat k svému prospěchu a pamatovat na to, že Stvořiteli náleží jedna sedmina našeho času a jedna desetina našeho zisku.

Věříme, že Bůh dal z lásky pro záchranu člověka svého Syna. O Ježíši věříme, že je zaslíbeným Mesiášem (Kristem), a tedy Božím Synem. V Kristu byl a je Bůh mezi námi. Věříme, že v Kristu Bůh zřetelně promluvil do našeho světa. Věříme, že v Kristu se Boží slovo stalo tělem, a proto věříme Ježíši Kristu jako tělesnému Božímu slovu. Jeho, svého Pána, hodláme následovat, neboť jeho život považujeme za směrodatný a smysluplný. Následováním Ježíše Krista se stáváme lidmi podle Božího přání a Božího obrazu.

Věříme, že v Ježíši Kristu se nám Bůh zjevil jako nám podobný – způsobem narození, života, utrpení a smrti. Ježíš se stal jedním z nás, sloužil nám, ponížil se, abychom dobře porozuměli tomu, jak máme na zemi žít a co po nás Bůh žádá. Naučil nás modlitbě a zve nás na cestu, kterou šel On. Jeho ponížení, službu, utrpení a smrt si připomínáme obřadem nazvaným Večeře Páně, do nějž je zahrnuto:
a) umývání nohou jako výraz pokory a vzájemné služby, stejně jako symbol vzájemného odpuštění;
b) lámání a přijímání chleba jako Kristova těla; vyznáváme tím svou závislost na Kristu a vůli k životu s Kristem;
c) dělení na kalich, jenž připomíná novou smlouvu v Kristově krvi, což je výraz sdílení se s Kristem i s lidmi a předzvěst budoucnosti.

Ježíš Kristus sestoupil ve svém utrpení níže a vedl obtížnější zápasy než my, protože bojoval za nás. Byl pohřben a svou smrtí porazil Božího odpůrce – satana. Věříme však, že ukřižovaný a pohřbený Ježíš vstal z mrtvých. Věříme, že byl vzkříšen Bohem. Vzkříšený, tedy živý Ježíš, není pouhou literární postavou. Věříme, že naději na vzkříšení mají všichni, kdo Kristu věří. O smrti učíme, že se týká celého člověka. Duše nemůže existovat odděleně od těla. Pro Boha je smrt spánkem, ze kterého může a chce člověka probudit. Nevěříme proto, že máme nesmrtelnou duši, ani že se naše duše převtěluje. Věříme, že budeme vzkříšeni v těle a že vzkříšení je vstupem do Božího království a následováním vzkříšeného Krista.

Věříme, že Ježíš vstoupil na nebesa tak, jako starozákonní velekněz vstupoval do svatyně, protože pozemská starozákonní svatyně byla toho obrazem. Zde docházelo ke smiřování s Bohem. Proto věříme, že Kristus, náš velekněz v nebesích, nás smířil s Bohem a na pravici Boha se za nás přimlouvá – jen on sám. Věříme, že tuto přímluvu potřebujeme a že jeho přímluvy jsou základem pro naše odpuštění. Zároveň věříme, že vzkříšený Ježíš je současně přítomný všude tam, kde se lidé sejdou v Jeho jménu, jak On sám zaslíbil.

Věříme v Kristův viditelný návrat (advent) na zem (tzv. druhý příchod) a viditelné zřízení Božího království. Očekávání Kristova návratu patří spolu s důrazem na Boží stvořitelskou roli k základním vyznavačským rysům Církve adventistů sedmého dne. Věříme, že spolu s Jeho návratem vyvrcholí Boží soud. Prosadí se Boží spravedlnost, bude vymýceno bezpráví jako vyplnění Božího záměru. Věříme, že Bohu bude skládat účty každý člověk. Věříme, že druhý příchod Kristův je blízko. Jsme rovněž přesvědčeni, podle konkrétních znamení, které nám předem popsal, že je třeba na Boží soud upozorňovat a na Kristův příchod se pokáním, tedy návratem k Bohu, připravovat. Věříme, že přicházející Boží soud definitivně rozhodne a ukončí vzpouru, kterou proti Bohu vede ďábel. Věříme, že Kristův příchod nastane v okamžiku předem známém jen Bohu.

Věříme, že Bůh, který je jako Otec nad námi a jako Syn v Kristu mezi námi, je jako Duch svatý také v nás. Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý (Trojice) je jeden a tentýž Bůh, zjevující se nám a přicházející k nám v různých podobách současně a neoddělitelně. V podobě Ducha svatého k nám přichází nepochopitelný a neuchopitelný Bůh, který v nás působí. Jemu se hodláme otevírat a nechat se jím zvnitřku proměňovat. Bůh Duch svatý nás také obdarovává dary, k nimž, jak věříme, patří i dar proroctví. Prorocký dar církvi zpřístupňuje Boží slovo a pomáhá orientovat se ve světě. Výsledkům působení Ducha svatého říkáme ovoce Ducha, z nichž první je láska.

Věříme, že jsme součástí Kristova lidu, Božího lidu, církve na této zemi. Věříme, že tato církev je svatá, tedy Bohu patřící a obecná, tedy po celém světě rozšířená. Součástí církve se stává ten, kdo uvěřil v Krista a byl na základě svého vyznání víry pokřtěn ponořením. Věříme, že se církev má sytit Božím slovem. To znamená, že chceme naslouchat a přemýšlet o tom, co se dovídáme z Písma svatého, a s pomocí Boží to uskutečňovat. Věříme, že Církev adventistů sedmého dne má od Boha ve světě své poslání. Spatřujeme ho ve vyznávání, uskutečňování a rozhlašování evangelia všem lidem, v připomínání Kristova druhého příchodu, ve vzdávání chvály, uctívání Boha a distancování se od zlého v jakékoli podobě.

Společenstvím svatých není míněno společenství bezchybných lidí. Jde o lidi, kterým jde o společnou věc a kteří mají společný cíl. Věříme, že společenství svatých je možné již zde na zemi. Církev je tvořena lidmi, kteří se podvolují Kristu jako svému Pánu. Věříme, že je třeba takové společenství budovat, a věříme, že rady pro to, jak je vytvářet, nalézáme v Bibli. Zdravé společenství se rozvíjí zdravým způsobem života a řídí se určitými pravidly, za něž považujeme Desatero ve Starém zákoně, shrnuté v dvojpřikázání lásky v zákoně Novém. Ovšem i další pokyny Starého a Nového zákona považujeme za směrodatné. Společenství svatých stojí pod Božím slovem a je tedy Božím slovem utvářeno, ovlivňováno a reformováno. V manželství zdůrazňujeme věrnost, v předmanželských vztazích zdrženlivost, ve vztahu k sobě samým uměřenost, střídmost a prostotu, v ostatních mezilidských vztazích úctu, ve vztahu ke společnosti odpovědnost a ve vztahu k životnímu prostředí skromnost. Věříme také, že jsme pouze společenstvím poutníků, jejichž skutečná vlast je v nebesích.

Vyznáváme-li své viny, můžeme věřit tomu, že nám Bůh odpustí. Naše hříchy nemají takovou moc, aby nás mohly od Boha vzdálit, litujeme-li jich. Věříme tedy, že žijeme již dnes z Božího odpuštění a že náš budoucí život je určen pouze skutečností, že nás Bůh miluje. Nazýváme to spasením z milosti. Společenství takových lidí pak nazýváme společenstvím ospravedlněných hříšníků. Ospravedlněných proto, že nás Bůh za spravedlivé považuje, ačkoli my na sobě vidíme jen své hříchy. Spravedlnost od Boha dostáváme darem, zdarma. Nový život (spasení) není podmíněn naším náboženským výkonem ani zásluhami. Milost, kterou přijímáme, nás však proměňuje. Věříme v ospravedlnění z víry v Boha, a proto se hlásíme k dědictví české i světové reformace.

Věříme, že pro vzkříšené připravil Bůh novou zemi, jejíž předchuť okoušíme ve společenství těch, které nazýváme sestrami a bratry, a jejíž popis nacházíme v Bibli. Tato nová země je pravým domovem, podobným onomu v zahradě Eden, který byl na počátku stvoření. Doufáme v trvalé a věčné společenství s Bohem tam, kde nebude nic, co by nás od něj oddělovalo – smrt, násilí, pláč, nemoc, bolest. Novou zemi, tedy království Boží, nejsme schopni vybudovat sami, přichází jako dar od Boha.